Včera byl MDŽ a všude se to hemžilo kytkama, přáníma, uznáním, jak my ženy jsme dokonalý a bez nás by to nešlo.... Jooo je to krásný, těchto věcí není nikdy dost a měly by se dít častěji, třeba každej den, což? A jak to vlastně s tím sebeuznáním? Vidíme se ale skutečně tak? Jak třeba mluvíte se svým tělem? Přemýšleli jste někdy nad tím, že když o svým zadku řeknete, že je ošklivej, že to není OK? Do práce, z práce, děti, domácnost a ještě trochu práce doma večer. Tohle je ta realita všedních dní. Tohle je ten skutečnej tréning. Že není čas si každej den zacvičit, ani ty pozdravy? Že s tím jídlem je to taky bída? Naprosto chápu! Každá mince má 2 strany. Věci nejsou tak jednoznačný jak vypadají, žijeme v době iluze, obyč realita se nesdílí. Co s tím ale? Nesrovnávat se! Je to už taková mantra, ale je to tak. Každej jsme unikát. Unikátní kostra, unikátní schopnosti, život, situace, okolnosti. Běžná žena nemá čas pilovat svoje handstandy a splity každej den, běžná žena musí zvládnout všechno to . Je jasný, že běžný ženský tělo, který nemá za sebou pravděpodobně gymnastickou, atletickou, baletní, taneční a nevím jakou minulost, zvládne zlomek pozic a cviků který se na nás hrnou z perfektních profilů a reklam značek. Buďme na sebe hodný, mluvme se svým tělem hezky. Je fakt jedinečný, dokonalý, hubený, tlustý, ohebný i zkrácený. Ke spokojení sama se sebou je mnohdy cesta dlouhá, sama jsem ji šla. Jako malá jsem byla hubená, hrbatá a tak trochu kopyto. Chtěla jsem být jiná, lepší. Až teď (konečně) jsem naprosto spokojená s tím, co mám. Že neudělám provaz až na zem, že můj most je dost pozvolnej, no a co? Jak si tu cestu usnadnit? Dávat si malý a reálný cíle, malý vítězství nás budou líp motivovat v cestě k tomu, co jsme si vytyčili. A že občas zakopnem a ležíme (třeba na gauči) ? No a co ...
Comments